JAK ČÍST DLOUHÉ A TĚŽKÉ KNIHY

Minulý rok se mi podařilo přečíst několik dlouhých a místy i pořádně náročných knih: devítisetstranovou bukslu o George Washigtonovi od Rona Chernowa, šest set hustě popsaných stran o Jamesi Madisonovi, rozsáhlý životopis Winstona Churchilla od Andrewa Robertse (ano, mám rád). Přečetl jsem i pár Dickensových románů (všechny jsou velmi rozsáhlé), Melvillovo veldílo, Bílou velrybu (známou také pod názvem Moby Dick), legendární, velkolepou sérii Roberta Cara o Lyndonu Johnsonovi, a nakonec celých 1400 stran Bedárov.

Přestože byly tyto knihy úžasně napsané a rozebíraly zajímavá témata, četly se mi těžko, když už pro nic jiného, ​​tak pro jejich délku. Vyrušovaly mě i velké strany, malá písmenka a úzké okraje. Bedárov jsem například pro jejich váhu mohl číst jen vsedě, i to v křesle s opěradly, neboť kniha byla příšerně těžká a neskladná (mohl jsem sáhnout i po elektronické verzi, jak vysvětlím později, ale u klasických dílů většinou upřednostňuji pevnou vazbu, byť se s ní těžší manipuluje).

Čtení Dickense a Huga přináší neskutečný požitek, ale jejich jazyk se natolik liší od toho dnešního, že dají našemu mozku pořádně zabrat. Co se týče zmíněných životopisů, i když nejsou zrovna nejstarší, přinášejí množství nových informací, alespoň pro ty, kteří ještě dobře neznají danou osobnost či historické období. Lehce odstraší člověka, který není zvyklý vytrvale a soustředěně číst.

Před rokem bych se asi sám zařadil mezi takové lidi. Zkoušel jsem přečíst Washingtonův životopis a po několika stovkách stran jsem to vzdal. S Moby Dickem to dopadlo podobně. Objemné, masité knihy mě lákaly, ale chyběla mi vytrvalost, abych došel až do konce.

Ptáte se, co mi nakonec pomohlo prokousat se přes první objemnou knihu a pokračovat dál? Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval. Zřejmě to bylo kombinací více věcí: stanovil jsem si plán a konečně jsem v sobě našel sílu vytrvale obracet stránky. Když jsem nad tím později přemýšlel, uvědomil jsem si pár přirozených pravidel, kterých je dobré se držet. Nedejte se odstrašit starými, dlouhými nebo náročnými knihami. Je to jen dovednost, kterou se v této době chytrých telefonů potřebujeme naučit.

Takto se to podařilo (a stále daří) mně. Snad to pomůže i vám:

1. Vytvořte si plán

Za velkou část mého úspěchu bezpochyby mohou čtenářské projekty, které jsem si vytvořil. Jedním ze stanovených cílů bylo přečíst si životopis každého amerického prezidenta. Dalším bylo přečíst všechny Dickensovy romány (ani jeden z cílů nebyl časově ohraničen, takže jsem vedle toho mohl číst i jiné věci). Přesně určený cíl mi nepochybně pomohl dostat se přes Chernowho Washingtona a Dickensovy rozvláčné a volně na sebe navazující příběhy, které tvoří jeho první román, Paměti Klubu Pickwickových.

Zajímá vás nějaká konkrétní oblast? Chcete si přečíst všechna díla oblíbeného autora? Možná jste narazili na seznam knih, které by si měl každý přečíst. Nechte se inspirovat a vytvořte si vlastní čtenářský plán.

2. Stanovte si, kolik chcete denně přečíst

Na cestě za dosažením plánu je třeba stanovit dílčí cíle. Když jsem si dal za cíl přečíst životopisy více než čtyřiceti čtyř prezidentů (některé mají více dílů), pomohlo mi to vytvořit si celkový obraz. Bohužel takový velký a vzdálený cíl mě nedokáže motivovat ze dne na den. Vždyť už jen dočtení jediné hrubé knihy lze pořádně zabrat. Věřte mi, životy prezidentů jsou většinou velmi detailně sledovány a zdokumentovány.

A tak jsem si kromě toho stanovil ještě menší, snáze dosažitelný cíl. Před čtením si knihu zvyknu prolistovat, abych zjistil, jak dlouhé má kapitoly. U Washingtona jsem si určil, že chci za den přečíst jednu kapitolu. Když má deset až dvacet stran, lze to zvládnout. Při delších kapitolách (jako je Carova série o Lyndonu Johnsonovi) si zvyknu stanovit časový cíl, například číst půlhodiny denně.

Možná mám při práci z domova více času na čtení. Nemusím každý den cestovat do práce a můžu si nerušeně vychutnat polední pauzu. Když jste časově vytíženi, věnujte čtení alespoň deset-patnáct minut. Věřte mi, přes hrubé a dlouhé knihy se prokoušete rychleji, než byste čekali a možná zvládnete přečíst i více, než jste původně plánovali.

3. Pracujte s textem

Při čtení dlouhých či těžkých knih mi hodně pomáhá, když s textem pracuji. Vždy mám po ruce zápisník a tužku. Podtrhuji si jí zajímavosti, ao každé kapitole si v jedné větě shrnu to nejpodstatnější. Při knize Jamese McPhersona s názvem Battle Cry of Freedom (Bojový pokřik za svobodu) – klasický příběh o Americké občanské válce – jsem si do poznámek nastínil schéma, které nejlépe vystihovalo soustředné kružnice protiotrokársky orientovaných myšlenek Severu. Psát poznámky a podtrhovat lze i ve čtečce knih. Tam je to (hlavně s poznámkami) poněkud komplikovanější, ale určitě to stojí za to.